Záznam a reprodukce zvuku

Možná budete překvapeni, ale první záznam zvuku pořídil pařízšký vynálezce Edouard-Leon Scott de Martinville již 9. dubna 1860 a to na přístroj zvaný fonoautograf, který vyryl zvukové vlny na list papíru začerněný kouřem z olejové lampy. Vynálezce však zvuk nedokázal reprodukovat. To umožnila až moderní výpočetní technika až v roce 2008. "Je to zázrak," říká historik David Giovannoni. "Je to jako slyšet někoho ze záhrobí". Nahrávka má délku deset vteřin a zaznamenává útržek francouzské písně "Au clair de la lune, Pierrot repondit".
Prvním opravdu funkčním zařízením pro nahrávání a přehrávání zvuku byl ale mechanický fonograf, který vymyslel Thomas Alva Edison v roce 1877 a patentoval v roce 1878. Vynález se brzo rozšířil po celém světě a během dalších dvou desetiletí se ze záznamu, distribuce a prodeje zvukových záznamů stal mezinárodní průmysl. Na začátku 20. století se tak nejpopulárnějších titulů prodávaly miliony kusů po celém světě. Rozvoj masové produkce umožnil, aby se záznamy na valečkách stály jedním z největších obchodních artiklů v průmyslových zemích a váleček se tak stal hlavním spotřebním formátem pro zvukové záznamy od druhé poloviny 80. let 19. století až do konce prvního desetiletí 20. století.
Dalším velkým technickým pokrokem se stal vynález gramofonové desky, většinou přisuzovaný Emilu Berlinerovi. Byl komerčně představen v roce 1889 ve Spojených státech amerických, ačkoliv podobná zařízení byla představena již dříve, například Alexandrem Grahamem Bellem v roce 1881. Na rozdíl od Edisonova válečku, kde se zvuk zaznamenával "do hloubky", kmitala Berlinerova jehla do stran.
Mezi vynálezem fonografu a nástupem digitálních medií byl bezesporu nejdůležitějším milníkem v zaznamenáváni zvuku vznik tzv. elektrického nahrávání. To spočívalo v použití mikrofonu, který převáděl zvuk na elektrické signály, následně zesílené a využité k tomu, aby rozpohybovaly nahrávací jehlu. Tento vynález znamenal konec "plechových" ozvěn, charakteristických pro mechanické způsoby nahrávání. Zároveň produkoval čistší a robustnější zvuk tím, že značně rozšířil frekvenční rozsah a umožnil nahrání dříve nenahratelných vzdálených a tichých zvuků.
Dalším mezníkem se stala magnetická páska. Nahrávání na magnetickou pásku vede zesílený elektrický audio signál do vinutí magnetické hlavy, magnetického obvodu se štěrbinou, kolem níž se pohybuje páska. Změny audio signálu vytvářejí více a méně zmagnetizovanou stopu, která je tak přesným obrazem akustických vln v nahrávce. Při přehrávání je celý postup obrácen. Hlava se chová jako malý elektrický generátor, tak jak se více a méně zmagnetizovaná páska pod ní pohybuje. Původní ocelovou pásku nahradil mnohem praktičtější papír s nanesenou magnetickou vrstvičkou. Protože se trhal, byl nahrazen nejprve acetylcelulosovou, později pak polyesterovou páskou, která se stala standardem. Tato technologie, která se stala základem pro téměř všechno komerční nahrávání od padesátých do osmdesátých let byla vyvinuta ve třicátých letech německými audio inženýry.
Příchod digitálního nahrávání zvuku a později také kompaktní disk (rok 1982) přinesli výrazné zlepšení v oblasti odolnosti spotřebních nahrávek. CD tak způsobily další revoluci na trhu hudby a do poloviny devadesátých let odsunuly vinylové desky na okraj trhu, kde zůstaly pouze jako zboží pro specifický trh. Nahrávací průmysl se však digitalizaci urputně bránil, protože měl strach z hromadného pirátství digitálních nahrávek. Důvodem bylo snadné vytvoření perfektní kopie média, které obsahovalo originální nahrávku. Nakonec však celé odvětví podlehlo, především díky vytvoření několika systémů na ochranu autorských práv.
Nedílnou součástí je také reprodukce zvuku. K té slouží reproduktory, což jsou elektro-akustické měniče. Obvykle se skládají z membrány a z pohonné části, do které je přiváděn vstupní signál. Zvláštním případem malých reproduktorů jsou sluchátka.
Historie moderního reproduktoru se datuje do roku 1874, kdy Ernst Siemens vytvořil elektrodynamický měnič s kruhovou cívkou. Brzy na to Alexander Graham Bell používá podobné zařízení pro zvukový přenos v prvním telefonu.
První praktické dynamické reproduktory vyrobil Peter L.Jensen a Edwin Pridham v roce 1915 v Napa v Kalifornii. Stejně jako u předchozích reproduktorů používaly jejich rohy pro zesílení zvuku vytvořeného malou membránou.Technologie pohyblivých cívek běžně používaná dnes v reproduktorů patentovali v roce 1924 Chester W. Rice a Edward W. Kellogg. V třicátých letech minulého století výrobci reproduktorů dokázali zvýšit frekvenční odezvu a úroveň akustického tlaku. V roce 1937 Metro-Goldwyn-Mayer představil první reproduktorový systém. Na veletrhu Flushing Meadows v New Yorku v roce 1939 byl na věži vestavěn velký obousměrný rozhlasový systém. ltec Lansing představil reproduktor 604 v roce 1943 a jeho reproduktorový systém "hlas divadla" byl prodán začátkem roku 1945. Nabízí lepší koherenci a jasnost při vysokých výstupních úrovních potřebných pro použití v kinech. Akademie filmových umění a věd okamžitě začal testovat své zvukové vlastnosti a v roce 1955 se stal standardem filmového průmyslu. V roce 1954 vytvořil Edgar Villchur princip akustického zavěšení reproduktorového designu v Cambridge v Massachusetts. Tento design přinesl lepší odezvu basů a byl důležitý při přechodu na stereo nahrávání a reprodukci. On a jeho partner Henry Kloss založili společnost Acoustic Research pro výrobu a uvádění reproduktorových systémů na trh s využitím tohoto principu.