English
Deutsch
Ukrajins'koju (Gajica)
Pelmel
Výpočetní technika
19. 5. 2023
Výpočetní technika je termín, kterým se buď souhrnně označují přístroje určené k provádění výpočtů, nebo se jím odvolává na skupinu konkrétních kusů takových zařízení, či zařízení, jejichž vývojovými předchůdci jsou právě taková zařízení. Od masivního rozšíření osobních počítačů v závěru 20. století se výrazu užívá především v posledním jmenovaném významu. Výrazu se naopak neužívá ve významu způsobu realizace (naprogramování) formálně zadaného výpočetního algoritmu.
Netriviální výpočetní operace nejsou nijak nové. Delší historii mají mj. v demografii, kde se jimi již před nástupem počítačů docházelo k závěrům o porodnosti nebo úmrtnosti. V době před moderními počítači lidé k usnadnění provádění náročných výpočtů používali jiné technické prostředky, např. tabulky předvypočtených hodnot (kupř. logaritmů, goniometrických funkcí nebo mocnin významných základů) nebo jednoduché mechanické pomůcky (kupř. logaritmické pravítko).
Od poloviny 20. století se pro potřeby armády a vědy začaly rozvíjet elektronické počítače, zhruba od začátku jeho 90. let lze hovořit o proniknutí osobních počítačů do domácností a na úřady a přelom milénia potom lze považovat za milník, kdy se k domácím uživatelům dostal i internet. S expanzí počítačů se však vytratil původní záměr, tedy počítání; lépe řečeno, počítání na úrovni osobních počítačů, tedy v rukou neodborné veřejnosti, ustoupilo do pozadí - stalo se méně viditelným a přešlo z role cíle do pozice nástroje.
Netriviální výpočetní operace nejsou nijak nové. Delší historii mají mj. v demografii, kde se jimi již před nástupem počítačů docházelo k závěrům o porodnosti nebo úmrtnosti. V době před moderními počítači lidé k usnadnění provádění náročných výpočtů používali jiné technické prostředky, např. tabulky předvypočtených hodnot (kupř. logaritmů, goniometrických funkcí nebo mocnin významných základů) nebo jednoduché mechanické pomůcky (kupř. logaritmické pravítko).
Od poloviny 20. století se pro potřeby armády a vědy začaly rozvíjet elektronické počítače, zhruba od začátku jeho 90. let lze hovořit o proniknutí osobních počítačů do domácností a na úřady a přelom milénia potom lze považovat za milník, kdy se k domácím uživatelům dostal i internet. S expanzí počítačů se však vytratil původní záměr, tedy počítání; lépe řečeno, počítání na úrovni osobních počítačů, tedy v rukou neodborné veřejnosti, ustoupilo do pozadí - stalo se méně viditelným a přešlo z role cíle do pozice nástroje.
Tisk
19. 5. 2023
Tisk je způsob rozmnožování předlohy, při kterém se tisková barva z tiskové formy přenáší tlakem stroje na papír nebo jiný potiskovaný materiál. Rozlišuje se tisk z výšky, z plochy, z hloubky a průtlačný tisk. Nejčastěji používané tiskové techniky jsou flexotisk, ofset a hlubotisk. Tiskem se v novější době rozumí i grafický výstup z počítače na papír nebo jiná média, kde se používají jiné techniky.
Historie tisku
Odhaduje se, že zhruba na konci 6. století se v Číně za doby panování dynastie Suej zrodila technologie dřevořezového deskotisku. Fungoval tak, že do dřevěné desky se vyřezal reliéf, jehož vyvýšená místa tvořily znaky a písmena. Ty se namočily v barvě a otiskly na navlhčený papír. V 11. století čínský písař Pi Sheng technologii zdokonalil tak, že namísto dřeva použil pálenou hlíny, kterou šlo opakovaně použít.
Otec knihtisku Johannes Guttenberg přivedl na svět svůj vynález někdy kolem roku 1440. V podstatě nevědomky navázal na technologii čínských mistrů, protože jeho vynález byl velice podobný. Po asi sedmi nebo osmi letech se začal masově šířit a způsobil revoluci v zaznamenávání a šíření informací a raketový vzestup počtu knih.
Historie tisku
Odhaduje se, že zhruba na konci 6. století se v Číně za doby panování dynastie Suej zrodila technologie dřevořezového deskotisku. Fungoval tak, že do dřevěné desky se vyřezal reliéf, jehož vyvýšená místa tvořily znaky a písmena. Ty se namočily v barvě a otiskly na navlhčený papír. V 11. století čínský písař Pi Sheng technologii zdokonalil tak, že namísto dřeva použil pálenou hlíny, kterou šlo opakovaně použít.
Otec knihtisku Johannes Guttenberg přivedl na svět svůj vynález někdy kolem roku 1440. V podstatě nevědomky navázal na technologii čínských mistrů, protože jeho vynález byl velice podobný. Po asi sedmi nebo osmi letech se začal masově šířit a způsobil revoluci v zaznamenávání a šíření informací a raketový vzestup počtu knih.
Fotografie
10. 5. 2023
Fotografie je umění i věda využívající světla k vytvoření trvalého obrazového záznamu, a to buď digitálně prostřednictvím čipu, nebo chemickým procesem prostřednictvím světlocitlivého materiálu, například filmu.[1] Světlo, které je vyzařováno nebo odráženo objekty, je zpravidla zaostřeno pomocí objektivu, jímž během expozice prochází, a následně dopadá na světlocitlivý povrch uvnitř fotoaparátu, kde tvoří skutečný obraz.
Za první fotografii je považován snímek, který zhotovil v roce 1825 francouzský vynálezce Joseph Nicéphore Niépce - na vyleštěnou cínovou desku pokrytou petrolejovým roztokem asfaltu. Vznikl ve fotopřístroji, a čas expozice byl celých osm hodin za slunného dne. Tento zdlouhavý proces se ukázal býti slepou uličkou a Niépce začal experimentovat se sloučeninami stříbra, přičemž vycházel z poznatků Joanna Heinricha Schultze, který zjistil, že směs křídy a stříbra tmavnou, pokud jsou osvětleny. Niépce a umělec Jacques Daguerre zdokonalili existující proces na bázi stříbra společně. V roce 1833 Niépce umírá a necháva své poznámky Daguerrovi. Ten, přestože neměl příliš zkušeností s vědou, učinil dva klíčové objevy. Zjistil, že pokud stříbro nejprve vystaví jódovým parám, pak snímek exponuje a nakonec na něj nechá působit rtuťové výpary, získá viditelný a nestálý obraz. Ten pak lze ustálit ponořením desky do solné lázně. V roce 1839 Daguerre oznámil, že objevil proces využívající postříbřenou měděnou desku, nazval jej daguerrotypie. Podobný proces dodnes využívají fotoaparáty Polaroid. Francouzská vláda patent koupila a dala jej ihned k volnému užití. Na druhé straně kanálu La Manche, William Fox Talbot objevil již dříve jiný způsob, jak ustálit obraz získaný pomocí stříbrné expozice, ale udržoval jej v tajnosti. Poté, co četl o Daguerrově vynálezu, Talbot svůj proces zdokonalil tak, aby byl dostatečně rychlý a citlivý pro snímání lidí, a v roce 1840 oznámil vynález kalotypie. Listy papíru potáhl vrstvou chloridu stříbrného pro vytvoření okamžitého negativního obrazu, který může být použit k vytvoření libovolného množství kopií, což se podobá i dnešnímu běžnému negativnímu procesu. Talbot si proces patentoval, čímž značně omezil jeho používanost. Po zbytek života pak soudní cestou obhajoval svůj patent a nakonec svojí práce na poli fotografie zanechal. Později ale Talbotův proces zdokonalil George Eastman, a ten je používán dodnes. Také Hippolyte Bayard vyvinul způsob, jak fotografovat, ale s oznámením vynálezu se zpozdil a není proto počítán mezi objevitele fotografie. V roce 1851 vynalezl Frederick Scott Archer mokrý kolodiový proces, později použitý Lewisem Carrollem.V roce 1884 vyrobil George Eastman první fotografický film, který zbavil fotografy nutnosti nosit s sebou těžké skleněné fotografické desky a jedovaté chemikálie. V roce 1888 uvedl první filmový fotoaparát pod obchodním názvem Kodak.Roku 1925 byl na trh uveden fotoaparát Leica, používající 35mm film, který se od té doby stal standardem maloformátové fotografie. Od roku 1935 jsou na trhu i barevné filmy, v roce 1963 vyvinula firma Polaroid emulze umožňující vytvářet barevné snímky, které nepotřebovaly žádné další zpracování, a fotografie se na nich objevila několik minut po expozici - tzv. okamžitá fotografie.
Fyzikální princip barevné fotografie poprvé předvedl James Clerk Maxwell v Londýně 17. května 1861. Promítl na plátno současně tři černobílé snímky barevné řádové stuhy přes červený, zelený a modrý filtr, které byly předtím exponovány přes filtry stejných barev. Prokázal tak princip aditivního míchání barev. Ve skutečnosti však byla použitá exponovaná fotocitlivá emulze necitlivá na červenou barvu. Místo červené byla na snímku přes červený filtr exponována okem neviditelná ultrafialová část spektra. Prakticky však byla tato technika kvůli své komplikovanosti nepoužitelná. Na výzkumy Jamese Maxwella navázal Louis Ducos du Hauron Od roku 1862 pracoval několik let na praktickém způsobu záznamu barevných fotografií pomocí dvou barevných systémů: subtraktivního (žlutá, azurová, purpurová) a aditivního (červená, zelená, modrá) barevného systému. Roku 1868 tyto metody patentoval. Osvítil bromostříbrnou kolodiovou desku výtažkovými filtry a zhotovil tak diapozitivy zabarvené do červena, modra a žluta. Tyto tři části pak musely být k získání konečné fotografie zcela přesně položeny přes sebe. Kvůli vysokým nákladům této metody se však v praxi mnoho nepoužívala. Jednou z prvních barevných fotografií je Landscape of Southern France, pořízená subtraktivní metodou v roce 1877. Zároveň s Hauronem objevil podobný systém Charles Cros, který později s Hauronem spolupracoval. Roku 1888 F. E. Ives vyvolal tříbarevnou fotografii. Tu pak Němec Adolf Miethe od roku 1903 používal v praxi. A. Miethe vynalezl také panchromatické zcitlivění pro reprodukci barevných tónů. Dalšími, kdo se zabýval barevnou fotografií byli roku 1904 v Lyonu bratři Auguste a Louis Lumičrové, kteří představili první autochromové desky, které se daly reprodukovat barevným tiskem a umožnili v praxi vyrobit fotografii jedním jediným snímkem.
V roce 1969 vynalezli George Elwood Smith a Willard Boyle snímače typu CCD a v následujícím roce zabudovali CCD do fotoaparátu. Teprve roku 1981 společnost Sony vyrobila první fotoaparát, který místo filmu na chemickém principu zaznamenával obraz na elektronické prvky CCD. Jeho analogové výstupy se zapisovaly na disketu. Hlavním tahounem vývoje byla v osmdesátých létech firma Kodak. První komerčně šířený digitální fotoaparát byl Apple QuickTake 100 z roku 1994. V běžném prodeji byly digitální fotoaparáty od roku 1996 i v Česku. Po roce 2000 aparáty používající digitální záznam začaly vytlačovat běžné kinofilmové.
Za první fotografii je považován snímek, který zhotovil v roce 1825 francouzský vynálezce Joseph Nicéphore Niépce - na vyleštěnou cínovou desku pokrytou petrolejovým roztokem asfaltu. Vznikl ve fotopřístroji, a čas expozice byl celých osm hodin za slunného dne. Tento zdlouhavý proces se ukázal býti slepou uličkou a Niépce začal experimentovat se sloučeninami stříbra, přičemž vycházel z poznatků Joanna Heinricha Schultze, který zjistil, že směs křídy a stříbra tmavnou, pokud jsou osvětleny. Niépce a umělec Jacques Daguerre zdokonalili existující proces na bázi stříbra společně. V roce 1833 Niépce umírá a necháva své poznámky Daguerrovi. Ten, přestože neměl příliš zkušeností s vědou, učinil dva klíčové objevy. Zjistil, že pokud stříbro nejprve vystaví jódovým parám, pak snímek exponuje a nakonec na něj nechá působit rtuťové výpary, získá viditelný a nestálý obraz. Ten pak lze ustálit ponořením desky do solné lázně. V roce 1839 Daguerre oznámil, že objevil proces využívající postříbřenou měděnou desku, nazval jej daguerrotypie. Podobný proces dodnes využívají fotoaparáty Polaroid. Francouzská vláda patent koupila a dala jej ihned k volnému užití. Na druhé straně kanálu La Manche, William Fox Talbot objevil již dříve jiný způsob, jak ustálit obraz získaný pomocí stříbrné expozice, ale udržoval jej v tajnosti. Poté, co četl o Daguerrově vynálezu, Talbot svůj proces zdokonalil tak, aby byl dostatečně rychlý a citlivý pro snímání lidí, a v roce 1840 oznámil vynález kalotypie. Listy papíru potáhl vrstvou chloridu stříbrného pro vytvoření okamžitého negativního obrazu, který může být použit k vytvoření libovolného množství kopií, což se podobá i dnešnímu běžnému negativnímu procesu. Talbot si proces patentoval, čímž značně omezil jeho používanost. Po zbytek života pak soudní cestou obhajoval svůj patent a nakonec svojí práce na poli fotografie zanechal. Později ale Talbotův proces zdokonalil George Eastman, a ten je používán dodnes. Také Hippolyte Bayard vyvinul způsob, jak fotografovat, ale s oznámením vynálezu se zpozdil a není proto počítán mezi objevitele fotografie. V roce 1851 vynalezl Frederick Scott Archer mokrý kolodiový proces, později použitý Lewisem Carrollem.V roce 1884 vyrobil George Eastman první fotografický film, který zbavil fotografy nutnosti nosit s sebou těžké skleněné fotografické desky a jedovaté chemikálie. V roce 1888 uvedl první filmový fotoaparát pod obchodním názvem Kodak.Roku 1925 byl na trh uveden fotoaparát Leica, používající 35mm film, který se od té doby stal standardem maloformátové fotografie. Od roku 1935 jsou na trhu i barevné filmy, v roce 1963 vyvinula firma Polaroid emulze umožňující vytvářet barevné snímky, které nepotřebovaly žádné další zpracování, a fotografie se na nich objevila několik minut po expozici - tzv. okamžitá fotografie.
Fyzikální princip barevné fotografie poprvé předvedl James Clerk Maxwell v Londýně 17. května 1861. Promítl na plátno současně tři černobílé snímky barevné řádové stuhy přes červený, zelený a modrý filtr, které byly předtím exponovány přes filtry stejných barev. Prokázal tak princip aditivního míchání barev. Ve skutečnosti však byla použitá exponovaná fotocitlivá emulze necitlivá na červenou barvu. Místo červené byla na snímku přes červený filtr exponována okem neviditelná ultrafialová část spektra. Prakticky však byla tato technika kvůli své komplikovanosti nepoužitelná. Na výzkumy Jamese Maxwella navázal Louis Ducos du Hauron Od roku 1862 pracoval několik let na praktickém způsobu záznamu barevných fotografií pomocí dvou barevných systémů: subtraktivního (žlutá, azurová, purpurová) a aditivního (červená, zelená, modrá) barevného systému. Roku 1868 tyto metody patentoval. Osvítil bromostříbrnou kolodiovou desku výtažkovými filtry a zhotovil tak diapozitivy zabarvené do červena, modra a žluta. Tyto tři části pak musely být k získání konečné fotografie zcela přesně položeny přes sebe. Kvůli vysokým nákladům této metody se však v praxi mnoho nepoužívala. Jednou z prvních barevných fotografií je Landscape of Southern France, pořízená subtraktivní metodou v roce 1877. Zároveň s Hauronem objevil podobný systém Charles Cros, který později s Hauronem spolupracoval. Roku 1888 F. E. Ives vyvolal tříbarevnou fotografii. Tu pak Němec Adolf Miethe od roku 1903 používal v praxi. A. Miethe vynalezl také panchromatické zcitlivění pro reprodukci barevných tónů. Dalšími, kdo se zabýval barevnou fotografií byli roku 1904 v Lyonu bratři Auguste a Louis Lumičrové, kteří představili první autochromové desky, které se daly reprodukovat barevným tiskem a umožnili v praxi vyrobit fotografii jedním jediným snímkem.
V roce 1969 vynalezli George Elwood Smith a Willard Boyle snímače typu CCD a v následujícím roce zabudovali CCD do fotoaparátu. Teprve roku 1981 společnost Sony vyrobila první fotoaparát, který místo filmu na chemickém principu zaznamenával obraz na elektronické prvky CCD. Jeho analogové výstupy se zapisovaly na disketu. Hlavním tahounem vývoje byla v osmdesátých létech firma Kodak. První komerčně šířený digitální fotoaparát byl Apple QuickTake 100 z roku 1994. V běžném prodeji byly digitální fotoaparáty od roku 1996 i v Česku. Po roce 2000 aparáty používající digitální záznam začaly vytlačovat běžné kinofilmové.
Záznam a reprodukce zvuku
10. 5. 2023
Možná budete překvapeni, ale první záznam zvuku pořídil pařízšký vynálezce Edouard-Leon Scott de Martinville již 9. dubna 1860 a to na přístroj zvaný fonoautograf, který vyryl zvukové vlny na list papíru začerněný kouřem z olejové lampy. Vynálezce však zvuk nedokázal reprodukovat. To umožnila až moderní výpočetní technika až v roce 2008. "Je to zázrak," říká historik David Giovannoni. "Je to jako slyšet někoho ze záhrobí". Nahrávka má délku deset vteřin a zaznamenává útržek francouzské písně "Au clair de la lune, Pierrot repondit".
Prvním opravdu funkčním zařízením pro nahrávání a přehrávání zvuku byl ale mechanický fonograf, který vymyslel Thomas Alva Edison v roce 1877 a patentoval v roce 1878. Vynález se brzo rozšířil po celém světě a během dalších dvou desetiletí se ze záznamu, distribuce a prodeje zvukových záznamů stal mezinárodní průmysl. Na začátku 20. století se tak nejpopulárnějších titulů prodávaly miliony kusů po celém světě. Rozvoj masové produkce umožnil, aby se záznamy na valečkách stály jedním z největších obchodních artiklů v průmyslových zemích a váleček se tak stal hlavním spotřebním formátem pro zvukové záznamy od druhé poloviny 80. let 19. století až do konce prvního desetiletí 20. století.
Dalším velkým technickým pokrokem se stal vynález gramofonové desky, většinou přisuzovaný Emilu Berlinerovi. Byl komerčně představen v roce 1889 ve Spojených státech amerických, ačkoliv podobná zařízení byla představena již dříve, například Alexandrem Grahamem Bellem v roce 1881. Na rozdíl od Edisonova válečku, kde se zvuk zaznamenával "do hloubky", kmitala Berlinerova jehla do stran.
Mezi vynálezem fonografu a nástupem digitálních medií byl bezesporu nejdůležitějším milníkem v zaznamenáváni zvuku vznik tzv. elektrického nahrávání. To spočívalo v použití mikrofonu, který převáděl zvuk na elektrické signály, následně zesílené a využité k tomu, aby rozpohybovaly nahrávací jehlu. Tento vynález znamenal konec "plechových" ozvěn, charakteristických pro mechanické způsoby nahrávání. Zároveň produkoval čistší a robustnější zvuk tím, že značně rozšířil frekvenční rozsah a umožnil nahrání dříve nenahratelných vzdálených a tichých zvuků.
Dalším mezníkem se stala magnetická páska. Nahrávání na magnetickou pásku vede zesílený elektrický audio signál do vinutí magnetické hlavy, magnetického obvodu se štěrbinou, kolem níž se pohybuje páska. Změny audio signálu vytvářejí více a méně zmagnetizovanou stopu, která je tak přesným obrazem akustických vln v nahrávce. Při přehrávání je celý postup obrácen. Hlava se chová jako malý elektrický generátor, tak jak se více a méně zmagnetizovaná páska pod ní pohybuje. Původní ocelovou pásku nahradil mnohem praktičtější papír s nanesenou magnetickou vrstvičkou. Protože se trhal, byl nahrazen nejprve acetylcelulosovou, později pak polyesterovou páskou, která se stala standardem. Tato technologie, která se stala základem pro téměř všechno komerční nahrávání od padesátých do osmdesátých let byla vyvinuta ve třicátých letech německými audio inženýry.
Příchod digitálního nahrávání zvuku a později také kompaktní disk (rok 1982) přinesli výrazné zlepšení v oblasti odolnosti spotřebních nahrávek. CD tak způsobily další revoluci na trhu hudby a do poloviny devadesátých let odsunuly vinylové desky na okraj trhu, kde zůstaly pouze jako zboží pro specifický trh. Nahrávací průmysl se však digitalizaci urputně bránil, protože měl strach z hromadného pirátství digitálních nahrávek. Důvodem bylo snadné vytvoření perfektní kopie média, které obsahovalo originální nahrávku. Nakonec však celé odvětví podlehlo, především díky vytvoření několika systémů na ochranu autorských práv.
Nedílnou součástí je také reprodukce zvuku. K té slouží reproduktory, což jsou elektro-akustické měniče. Obvykle se skládají z membrány a z pohonné části, do které je přiváděn vstupní signál. Zvláštním případem malých reproduktorů jsou sluchátka.
Historie moderního reproduktoru se datuje do roku 1874, kdy Ernst Siemens vytvořil elektrodynamický měnič s kruhovou cívkou. Brzy na to Alexander Graham Bell používá podobné zařízení pro zvukový přenos v prvním telefonu.
První praktické dynamické reproduktory vyrobil Peter L.Jensen a Edwin Pridham v roce 1915 v Napa v Kalifornii. Stejně jako u předchozích reproduktorů používaly jejich rohy pro zesílení zvuku vytvořeného malou membránou.Technologie pohyblivých cívek běžně používaná dnes v reproduktorů patentovali v roce 1924 Chester W. Rice a Edward W. Kellogg. V třicátých letech minulého století výrobci reproduktorů dokázali zvýšit frekvenční odezvu a úroveň akustického tlaku. V roce 1937 Metro-Goldwyn-Mayer představil první reproduktorový systém. Na veletrhu Flushing Meadows v New Yorku v roce 1939 byl na věži vestavěn velký obousměrný rozhlasový systém. ltec Lansing představil reproduktor 604 v roce 1943 a jeho reproduktorový systém "hlas divadla" byl prodán začátkem roku 1945. Nabízí lepší koherenci a jasnost při vysokých výstupních úrovních potřebných pro použití v kinech. Akademie filmových umění a věd okamžitě začal testovat své zvukové vlastnosti a v roce 1955 se stal standardem filmového průmyslu. V roce 1954 vytvořil Edgar Villchur princip akustického zavěšení reproduktorového designu v Cambridge v Massachusetts. Tento design přinesl lepší odezvu basů a byl důležitý při přechodu na stereo nahrávání a reprodukci. On a jeho partner Henry Kloss založili společnost Acoustic Research pro výrobu a uvádění reproduktorových systémů na trh s využitím tohoto principu.
Prvním opravdu funkčním zařízením pro nahrávání a přehrávání zvuku byl ale mechanický fonograf, který vymyslel Thomas Alva Edison v roce 1877 a patentoval v roce 1878. Vynález se brzo rozšířil po celém světě a během dalších dvou desetiletí se ze záznamu, distribuce a prodeje zvukových záznamů stal mezinárodní průmysl. Na začátku 20. století se tak nejpopulárnějších titulů prodávaly miliony kusů po celém světě. Rozvoj masové produkce umožnil, aby se záznamy na valečkách stály jedním z největších obchodních artiklů v průmyslových zemích a váleček se tak stal hlavním spotřebním formátem pro zvukové záznamy od druhé poloviny 80. let 19. století až do konce prvního desetiletí 20. století.
Dalším velkým technickým pokrokem se stal vynález gramofonové desky, většinou přisuzovaný Emilu Berlinerovi. Byl komerčně představen v roce 1889 ve Spojených státech amerických, ačkoliv podobná zařízení byla představena již dříve, například Alexandrem Grahamem Bellem v roce 1881. Na rozdíl od Edisonova válečku, kde se zvuk zaznamenával "do hloubky", kmitala Berlinerova jehla do stran.
Mezi vynálezem fonografu a nástupem digitálních medií byl bezesporu nejdůležitějším milníkem v zaznamenáváni zvuku vznik tzv. elektrického nahrávání. To spočívalo v použití mikrofonu, který převáděl zvuk na elektrické signály, následně zesílené a využité k tomu, aby rozpohybovaly nahrávací jehlu. Tento vynález znamenal konec "plechových" ozvěn, charakteristických pro mechanické způsoby nahrávání. Zároveň produkoval čistší a robustnější zvuk tím, že značně rozšířil frekvenční rozsah a umožnil nahrání dříve nenahratelných vzdálených a tichých zvuků.
Dalším mezníkem se stala magnetická páska. Nahrávání na magnetickou pásku vede zesílený elektrický audio signál do vinutí magnetické hlavy, magnetického obvodu se štěrbinou, kolem níž se pohybuje páska. Změny audio signálu vytvářejí více a méně zmagnetizovanou stopu, která je tak přesným obrazem akustických vln v nahrávce. Při přehrávání je celý postup obrácen. Hlava se chová jako malý elektrický generátor, tak jak se více a méně zmagnetizovaná páska pod ní pohybuje. Původní ocelovou pásku nahradil mnohem praktičtější papír s nanesenou magnetickou vrstvičkou. Protože se trhal, byl nahrazen nejprve acetylcelulosovou, později pak polyesterovou páskou, která se stala standardem. Tato technologie, která se stala základem pro téměř všechno komerční nahrávání od padesátých do osmdesátých let byla vyvinuta ve třicátých letech německými audio inženýry.
Příchod digitálního nahrávání zvuku a později také kompaktní disk (rok 1982) přinesli výrazné zlepšení v oblasti odolnosti spotřebních nahrávek. CD tak způsobily další revoluci na trhu hudby a do poloviny devadesátých let odsunuly vinylové desky na okraj trhu, kde zůstaly pouze jako zboží pro specifický trh. Nahrávací průmysl se však digitalizaci urputně bránil, protože měl strach z hromadného pirátství digitálních nahrávek. Důvodem bylo snadné vytvoření perfektní kopie média, které obsahovalo originální nahrávku. Nakonec však celé odvětví podlehlo, především díky vytvoření několika systémů na ochranu autorských práv.
Nedílnou součástí je také reprodukce zvuku. K té slouží reproduktory, což jsou elektro-akustické měniče. Obvykle se skládají z membrány a z pohonné části, do které je přiváděn vstupní signál. Zvláštním případem malých reproduktorů jsou sluchátka.
Historie moderního reproduktoru se datuje do roku 1874, kdy Ernst Siemens vytvořil elektrodynamický měnič s kruhovou cívkou. Brzy na to Alexander Graham Bell používá podobné zařízení pro zvukový přenos v prvním telefonu.
První praktické dynamické reproduktory vyrobil Peter L.Jensen a Edwin Pridham v roce 1915 v Napa v Kalifornii. Stejně jako u předchozích reproduktorů používaly jejich rohy pro zesílení zvuku vytvořeného malou membránou.Technologie pohyblivých cívek běžně používaná dnes v reproduktorů patentovali v roce 1924 Chester W. Rice a Edward W. Kellogg. V třicátých letech minulého století výrobci reproduktorů dokázali zvýšit frekvenční odezvu a úroveň akustického tlaku. V roce 1937 Metro-Goldwyn-Mayer představil první reproduktorový systém. Na veletrhu Flushing Meadows v New Yorku v roce 1939 byl na věži vestavěn velký obousměrný rozhlasový systém. ltec Lansing představil reproduktor 604 v roce 1943 a jeho reproduktorový systém "hlas divadla" byl prodán začátkem roku 1945. Nabízí lepší koherenci a jasnost při vysokých výstupních úrovních potřebných pro použití v kinech. Akademie filmových umění a věd okamžitě začal testovat své zvukové vlastnosti a v roce 1955 se stal standardem filmového průmyslu. V roce 1954 vytvořil Edgar Villchur princip akustického zavěšení reproduktorového designu v Cambridge v Massachusetts. Tento design přinesl lepší odezvu basů a byl důležitý při přechodu na stereo nahrávání a reprodukci. On a jeho partner Henry Kloss založili společnost Acoustic Research pro výrobu a uvádění reproduktorových systémů na trh s využitím tohoto principu.
Zobrazeno 1-4 z 4